Manažerské opce? Proč ne, ale na více let

16.1.2004

zprivatizoval a pak ať si lidé v dozorčí radě kupují akcie, jaké chtějí.

Problém má ale dvě části, které je třeba oddělit. Opce na akcie jsou, jak Roman Pospíšil správně poznamenal, ve světě běžnou záležitostí. Pro manažery i členy statutárních orgánů jsou tím hlavním motivem k dlouhodobému zvyšování hodnoty firmy. Je to jediný nástroj, který tyto lidi nutí, aby činili dobrá rozhodnutí, která přesáhnou dobu trvání jejich kontraktu. Jinak by jednoduše mohli přeměňovat nemovitý majetek firmy v hotovost, kvartálně by akcionářům vykazovali skvělé výsledky a když by po jejich odchodu společnost padla, žádná škoda. Pokud si ale po delší době mohou koupit za nižší ceny akcie své firmy, mají zájem na tom, aby jejich prodejní cena byla co nejvyšší. To platí i u státní firmy. Jestliže se hodnota akcií ČEZu po dobu působení dozorčí rady téměř zdvojnásobila, není důvod, proč její členy neohodnotit cestou, která je ve vyspělých zemích standardem.

Potíží v případě ČEZ je skutečnost, že členové představenstva i dozorčí rady podniku mohli své opce realizovat ihned. Jak redaktor Pospíšil nezapomněl uvést, ve světě je zvyklostí, že manažerské opce bývají dlouhodobé, příjemci je mohou realizovat až po několika letech. Právě to je ta hlavní páka na manažery, která je nutí hledět při výkonu funkce do budoucna.

Lidé z představenstva a dozorčí rady ČEZ si nepochopitelně mohli realizovat své opce ihned a to odporuje pravidlům. Na Západě to chodí jinak, jinak by se někdejší manažeři Enronu mohli smát, stejně jako třeba někdejší šéf koncernu Global Crossing Robert Annunziata. Protože ale Enron zkrachoval a Global Crossing se dostal po odchodu Annunziaty do potíží, jsou jejich někdejší kormidelníci tvrdě finančně postiženi. Nemohou realizovat své opce. U ČEZu a dalších českých firem to bohužel takto nastaveno není.

Erich Handl

Autor je analytikem společnosti CG Partners