Modely správy korporací

16.2.2003

1. Švédský model
2.
Švýcarský model
3.
Německý model
4.
Anglosaský model
5. Japonský model
6.
Čínský model
1. Švédský model

Druhy společností: Aktiebolag (AB) – spol. s r.o., komanditní společnost na akcie

Ve společnosti označené Handelsbolag ručí všichni partneři neomezeně, v kommanditbolag ručí neomezeně jeden partner nebo více partnerů. (V praxi je partner s neomezeným ručením obvykle AB.)

Všechny akcie musí mít stejnou hodnotu, ale některé nemusí být vybaveny hlasovacími právy. AB může mít jak jednoho akcionáře i více akcionářů. Správní rada : jestliže výše vydaného nebo schváleného akciového kapitálu nepřesahuje 1 000 000 SEK, společnost má mít pouze jednoho ředitele.Při akciovém kapitále nad 1 000 000 SEK se vyžadují alespoň tři ředitelé. Předseda a polovina všech členů obvykle musí mít bydliště ve Švédsku. Správní rada odpovídá za celkovou politiku a generální ředitel (který je obvykle také členem správní rady) odpovídá za každodenní řízení. Členové obvykle zastupují vlastníky (akcionáře) nebo hlavní věřitele. Některé společnosti dobrovolně přijaly do své správní rady členy z řad zaměstnanců.

2. Švýcarský model

Sdružení: je totožné s akciovou společností ve Velké Británii a má omezené ručení. Ve Švýcarsku je to nejobvyklejší druh společnosti a používá se pro podniky libovolné velikosti, od malých rodinných podniků na straně jedné až po velké holdingové společnosti na straně druhé. Poskytovatelé kapitálu nemusí udávat svou totožnost. Ve veřejných obchodních společnostech mají partneři neomezené ručení. V komanditních společnostech alespoň jeden partner ručí neomezeně a ostatní ručí pouze do předem stanovené výše aktiv.

Společnost s ručením omezeným není příliš rozšířená forma podniku. Požadavkem jsou minimálně dva partneři a předem stanovená výše kmenového jmění, která se pohybuje mezi 20 000 a 2 000 000 CHF. Mezi nevýhody této formy patří podle samotných Švýcarů omezená strukturální flexibilita, předpisy o převodech akcií, nedostatek anonymity v otázce vlastnictví a omezené úvěrové možnosti.“

Společnost může omezit převoditelnost akcií a může vydat akcie bez hlasovacího práva. Tím se umožní vysoký stupeň ochrany před vnuceným převzetím a soustředěním výjimečné moci v rukou stávajících velkých akcionářů. Švýcarské ministerstvo průmyslu souhrnně charakterizuje strukturu takto: „Korporačními orgány sdružení jsou valná hromada akcionářů, správní rada a auditoři.“

Valná hromada akcionářů je nejvyšším řídícím orgánem sdružení. Podléhají jí nejdůležitější oblasti práv jako přijímání a změny stanov akciové společnosti, volba správní rady a auditorů, schvalování výroční zprávy o podnikové činnosti, roční rozvahy a výsledovky, rozhodování o rozdělení zisku, jmenování a propouštění členů vedení. Správní rada je orgánem řízení daného sdružení. Skládá se z jednoho nebo více členů, kteří také musí být akcionáři. Většina členů správní rady musí být švýcarští občané žijící ve Švýcarsku. Výjimky z těchto pravidel lze povolit u holdingových společností. Rozhodně však alespoň jeden statutární zástupce společnosti musí žít ve Švýcarsku. Auditoři zvolení valnou hromadou prověřují správnost ročních účtů a výsledky oznamují správní radě a valné hromadě.“ Legislativní požadavky jsou poměrně volné. Stanovy mohou být sestaveny rámcově.

3. Německý model

GmbH (Gesellschaft mit bedingter Haftung): požaduje se kapitál v minimální výši 50 000 DM a alespoň jeden akcionář, který může být soukromou osobou nebo jinou právnickou osobou. Akcie jsou zpočátku omezeny tak, aby jedna připadala na jednoho zakládajícího akcionáře, avšak nevydávají se žádné zatímní listy. Alespoň 25% akcií musí být splaceno při zapsání (minimální hodnota 25 000 DEM).

AG: (Aktiengesellschaft) požaduje se kapitál v minimální výši 100 000 DEM a alespoň pět zakládajících akcionářů, kteří jsou buď soukromou osobou nebo jinou právnickou osobou. Akcie jsou vydány až po jejich úplném splacení. Minimální jmenovitá hodnota akcií musí být 50 DEM. Alespoň 25% musí být splaceno při zapsání. Ve srovnání s Velkou Británií a Spojenými státy jsou v Německu možnosti založit společnost poměrně omezené.

U společnosti typu GmbH, která zaměstnává méně než 500 lidí, postačí pouze dvě úrovně řízení organizace: akcionáři – prostřednictvím výročních schůzí akcionářů a exekutiva – obvykle jeden nebo více ředitelů. Správa větších společností GmbH a všechny společnosti typu AG se provádí z následujících úrovní: akcionáři ( valná hromada), dozorčí rada neboli Aufsichtsrat a představenstvo (Vorstand). Většinu členů dozorčí rady volí akcionáři na pět let. Jednu třetinu musí zvolit zaměstnanci, a to ze svých vlastních řad nebo z vhodných osob mimo podnik. (50% v uhelných a ocelářských společnostech a v těch GmbH, které zaměstnávají přes 2 000 osob. Počet členů dozorčí rady musí být dělitelný třemi, nesmí však přesáhnout 21 – skutečný minimální počet závisí na velikosti podniku. Předseda dozorčí rady je volen radou a má rozhodující hlas. V případě neprůchodnosti rozhodnutí je předseda volen výhradně zástupci akcionářů a místopředseda výhradně zástupci zaměstnanců. Členové dozorčí rady osobně odpovídají za případné nedodržení povinností při dohledu nad společností.Úkolem dozorčí rady je zajistit, aby společnost provozovala svou činnost v souladu se zákony a svými vlastními stanovami, strategie a plány vedení podniku byly proveditelné a aby byly v nejlepším zájmu akcionářů a vedení podniku postupovalo odpovědně v otázce věřitelů ( tj. nezpůsobovalo svým obchodováním platební neschopnost). Podle zákonů má dozorčí rada řadu práv, včetně práva dostávat od vedení podniku pravidelné a včasné informace o podnikových výkonech a předchozí upozornění na jakékoli závažné změny jako jsou např. rozsáhlejší investice v zahraničí.

V Německu mají banky větší vliv na společnosti, než je tomu ve většině ostatních evropských zemí.

Ve většině společností typu AG, včetně většiny těch, které jsou kótované na regionálních burzách, jsou hlavními akcionáři banky. Tři největší banky, Commerzbank, Dresdner Bank a Deutsche Bank, kontrolují přes 60% akcií německých holdingů, a to ať už prostřednictvím vlastní držby nebo prostřednictvím akcií ve vlastním držení nebo akcií v držení svých zákazníků. S cílem zvýšit transparentnosti, prohloubit kontrolu, zlepšit kvality auditu a spolupráci auditorů s dozorčí radou, je v rámci německého dualistického systému vyvíjená soustavná snaha posílit kontrolní funkce dozorčí rady prohloubením její informovanosti, a to nad funkčním systémem rizikového managementu ze strany představenstva. Prohlubuje se úloha interního auditu jako kontrolního systému zaměřený na predikci rizik, rozšiřuje se obsah závěrečné zprávy (odhalování nesprávností, nezákonností, prognózy a budoucího rizika). Zavádí se závěrečná zpráva pro potřeby dozorčí rady a dochází k nahrazení formálního výroku výrokem o potvrzení (s předepsanými náležitostmi) nebo výslovné odmítnutí.

Zvyšuje se odpovědnosti auditorů (2 resp. 8 milionů DEM) a je zavedená povinná výměna auditorů se striktním požadavkem na jejich nezávislost. Exekutivní představenstvo musí zajistit funkční interní audit a má informační povinnost vůči dozorčí radě. Dozorčí rada pověřuje externí auditory, jedná s nimi o výsledcích auditu s auditory (výbor pro audit) a všichni její členové se musí se zprávu auditora seznámit. Je stanovená povinnost minimálního počtu zasedání dozorčí rady v jednom roce.

4. Anglosaský model

Americký model

Partnerství (odpovídá veřejné společnosti) – neomezené ručení partnerů (minimálně dvou)

Společnost „Incorporated“ – společnost ručí za svá jednání omezeně. Ředitelé však individuálně ručí až do výše svých podílů. Soukromé osoby musí v občanskoprávním řízení vznést nároky vůči individuálním ředitelům. Soukromé společnosti „incorporated“ (tzn. ty, které nejsou znamenány na burze) nemusí mít podle platných předpisů audit. V praxi banky před povolením půjčky audit vyžadují, jeho výsledky se však nezveřejňují.

Společnosti typu „quoted“ (znamenané na burze) – mají rovněž výhodu omezeného ručení jako „incorporated“. Jsou však povinny splnit zákonné požadavky pro provedení auditu (nezávislé revize).

Větší americká společnosti obvykle mívají velké správní rady složené z nezávislých neexekutivních ředitelů, kteří nezasahují do každodenních operací firmy. Mezi exekutivními a neexekutivními řediteli však není rozdíl z pohledu právní odpovědnosti. Členy správních rad v USA se stávají lidé z mnohem širšího okruhu sfér a praxe, než je to obvyklé v Evropě.

Členy exekutivy jmenují akcionáři. Avšak, právě tak jako ve Velké Británii, je to jenom teorie. V praxi jsou exekutivní ředitelé obvykle jmenováni správní radou. Jelikož však jmenovaní musí stvrdit výroční valné hromady a akcionáři v USA se jich více zúčastňují a hlasují (částečně z toho důvodu, že jim to zákon ukládá), je vztah mezi jmenováním ředitelů a akcionáři těsnější, než je tomu ve Velké Británii.

Ručení členů správní rady je nejpřísnější na světě.

Mezi modely USA a VB je velký rozdíl co do ochrany, kterou zákon o konkursu poskytuje vedení podniku a vlastníkům firmy. Ve Velké Británii mají v ruce bič věřitelé (obvykle banky), které přinutí firmu k likvidaci. V USA však ohlášení konkursu podle kapitoly 11 obsahuje ustanovení o ochraně proti nárokům věřitelů. Podle kapitoly 11 se vedení podniku poskytuje lhůta šesti měsíců k vypracování plánu, který uspokojí věřitele. Během tohoto období dosavadní tým vedení podniku podnik řídí (na rozdíl od Velké Británie, kde správce konkursní podstaty jmenují věřitelé). Když po uplynutí tohoto období věřitelé plán neakceptují, může být vedení podniku poskytnuta dodatečná lhůta několika měsíců k vypracování něčeho, co by bylo pro věřitele přijatelné. Poté věřitelé vypracují vlastní plán.

Britský model

Ve Velké Británii mohou být společnosti typu „unincorporated“ nebo „unlimited“ , kde podnikatel jednotlivec (obvykle obchodník) osobně ručí za dluhy podniku a partnerství (více než jedna osoba ručící rukou společnou a nerozdílnou). Jak podnikatel, tak partnerství (veřejná společnost) mohou mít další zaměstnance. Dále existují soukromé společnosti typu „unlimited“, u nichž není omezení v ručení členů a společnost typu „limited“ tj. soukromá společnost „limited by shares“ (obdoba akciové společnosti), ve které je ručení omezeno výší akciového kapitálu, který se členové zavázali splatit.

Soukromá společnost „limited by guarantee“ (omezená garancí), kde je ručení omezeno částkou, kterou se členové společnosti zavázali vložit do aktiv společnosti pro případ ukončení činnosti a konečně společnost typu „public company“ (musí být zaregistrována a mít akciový kapitál převyšující stanoven minimum 50.000 liber), která publikuje závěrečné účty.

Společnosti typu „limited“ musí mít ředitele a tajemníka společnosti ( corporate secretary). Společnost typu „limited“ nebo „public“ je „právní subjekt s pravomocí uzavírat smlouvy – to znamená, že může dělat věci (jednat) podle vlastního rozhodnutí a vlastním jménem“ citováno z „Staňte se tajemníkem vlastního podniku“, A.D.Scrine, Kogan Page 1989.

Rozdělení moci mezi ředitele a akcionáře se v jednotlivých společnostech značně liší, ale v praxi akcionáři vykonávají poměrně málo práv, a to ještě prostřednictvím výročních valných hromad. Za výjimečných okolností mohou akcionáři svolat mimořádnou valnou hromadu.

Hlavní pravomoci akcionářů jsou jmenování exekutivních i neexekutivních členů správní rady, změna zakládací listiny společnosti nebo stanov společnosti, zvýšení nebo snížení kapitálu společnosti, každoroční jmenování auditorů a odsouhlasení dobrovolného zániku společnosti.

Ředitelé pod vedením předsedy správní rady řídí společnost jménem akcionářů. Příslušná právní formulace stanoví, že „činnost společnosti řídí ředitelé, kterým je dovoleno vykonávat práva společnosti“. Ředitelé smí dále postoupit jakákoli oprávnění, která chtějí, pokud plní svou všeobecnou povinnost řádné péče. Funkce sekretáře společnosti je zřízena jako zvláštní, neexekutivní úloha. Kótované společnosti autorizovaného sekretáře společnosti mít musí.

Většina společností s ručením omezeným má pouze exekutivní ředitele, i když procento soukromých společností s neexekutivními řediteli roste. Kótované společnosti a určité finanční instituce většinou mají několik neexekutivních ředitelů, ale ti obvykle tvoří menšinu. Většina neexekutivních ředitelů veřejných společností s ručením omezeným bývá i řediteli jiných velkých společností .Povinnosti ředitelů jsou definovány pouze všeobecně, ale patří k nim tyto: jednat v dobré víře, jednat s pílí, kvalifikovaně a s péčí a vyhnout se konfliktům mezi svými osobními zájmy a zájmy společnosti.

Úloha předsedy a generálního ředitele může být svěřena jedné osobě, ale více než 70% britských společností volí jasné oddělení těchto dvou úloh.

V britském modelu působí na jednání správní rady tři velmi silné vlivy:

Burza cenných papírů: vydává předpisy týkající se řádného postupu při nákupu a prodeji akcií, při poskytování informací akcionářům a jednání při akvizicích, nabídkách na fúze atd.

Monopolní komise: určuje, zda zamýšlené fúze jsou v zájmu veřejnosti. Reference podané komisi k rozhodnutí (příslušným ministrem vlády) obvykle znamenají odmítnutí nabídky, která odporuje zájmům majitele.

Zákonodárství: Základní rámec pro ovládání společností ve Velké Británii udává Zákon o společnostech z roku 1985, novelizovaný v pozdějších letech. K jeho požadavkům patří, že každá společnost musí sestavovat a evidovat výroční zprávy, to znamená minimálně výsledovku, rozvahu a auditorskou zprávu. Pozdní evidence se postihuje přísnými pokutami a každý akcionář a držitel dluhopisu musí dostat jeden výtisk výroční zprávy a výkazy účty musí být „pravdivé a přiměřené“. Význam těchto slov je neustále posilovaný precedenčním právem a orgány, které se zabývají účetními normami a auditor musí být osoba jmenovaná zvnějšku.Diskusi o ovládání podniků ve Velké Británii rozpoutalo v devadesátých letech několik komisí, které se zabývaly zásadními otázkami správy akciových společností. Jejich závěry se promítly do Kodexů řádné praxe správy, pravidel regulátora trhu i do pravidel Londýnské burzy ( Cadburyho komise, Greenburyho komise, Hamplova komise, Combined Code a další). V anglosaském modelu v druhé polovině devadesátých let velmi posiluje vliv institucionálních investorů, sdružujících drobné individuální investory, kteří uplatňují svůj vliv prostřednictvím rozsáhlých investičních fondů, které kontrolují jejich členové.

Britské společnosti zřizují výbory správní rady. Kromě obvyklých výborů pro audit, jmenování a odměňování, narůstá trend zřizovat výbory pro etiku, které sledují aspekty etických zájmů a veřejného zájmu ve vztahu ke všem aktivitám akciové společnosti.

Zajímavá jsou omezení platná pro název společnosti. Slova jako „mezinárodní“ nebo „skotský“, kterými se naznačuje rozsah podniku musí být oprávněná a vyžaduje se schválení ministerstva průmyslu a obchodu pro slova, která naznačují účast nebo patronaci veřejných orgánů, naznačují representativní postavení nebo naznačují specifické cíle nebo funkce (např. obchodní komora, pojišťovna).

Existují i další rozdíly mezi modely USA a Velké Británie zákony o společnostech jsou v různých státech USA rozdílné ,veřejně (na burze) znamenané společnosti jsou v USA pod federální pravomocí, kterou vykonává „Komise pro cenné papíry a burzy“, mající rozsáhlá oprávnění, a která v mnoha případech už postavila případy neoprávněného obchodování zasvěcených osob před soud. Rovněž vazba mezi managementem a vlastnictvím společností je v USA silnější. Například v řadě států je předepsáno, aby akcionáři vykonali své hlasovací právo. V mnohých státech se také požaduje, aby na výročních valných hromadách bylo dosaženo 50% kvóra akcionářů. Následkem toho akcionáři, zejména instituce vlastnící akcie, jako jsou pensijní fondy, mají a vykonávají větší práva, pokud jde o činnost společností v USA. V důsledku toho americké společnosti mnohem více zjišťují, kdo vlastní akcie a s kým akcionáři komunikují. Ve Velké Británii se využívání práva hlasovat často zanedbává do té doby, než se společnost dostane do potíží nebo než se má za to, že její výkonnost není dobrá.

5. Japonský model

Akciové vlastnictví je soustředěno v rukou bank a pojišťovacích společností a ve vzájemném vlastnictví akcií mezi společnostmi ve volném svazku a mezi seskupeními. Do oběhu je uvedena pouze asi čtvrtina akciového kapitálu. Správní rady japonských společností jsou velké (v počtu od 20 do 50 lidí) a jsou tvořeny pouze z exekutivy.Pravomoci zůstávají předsedovi nebo prezidentovi, kteří jsou pověřeni zastupovat společnost v období mezi měsíčními schůzemi správní rady. Ředitelé jsou jmenováni výroční valnou hromadou, ale v praxi jsou rozhodnutí činěna týmem exekutivy po konzultaci s akcionáři a s klíčovými rozhodujícími činiteli ve společnosti. Od ředitelů špatně vykonávajících funkce se očekává, že tiše odejdou.

Sílou japonského systému je jeho soudržnost. Správní rada se může soustředit na strategický vývoj organizace bez toho, aby musela neustále přemýšlet o krátkodobých výsledcích. Avšak tato silná stránka je zároveň i slabostí, protože nedává prostor žádnému významnému nezávislému názoru ani zevnitř ani zvenku společnosti.

Vedení musí celou řadu rozhodnutí konzultovat s podnikovou radou a to včetně informací o návrzích úprav, resp. změn pracovních podmínek (např. nárok na dovolenou, otázka umístění závodů, počty zaměstnanců), propouštění ( a to i jednotlivých osob) a další důležité oblasti informací pro potřeby řízení, jako např. účetní informace pro vedení. Podniková rada má právo usilovat jménem zaměstnanců o sjednávání kompromisních řešení. S pomocí ředitelů zvolených do dozorčí rady z řad zaměstnanců uplatňuje svůj přímý vliv na obě úrovně správy.

6. Několik poznámek k čínskému obchodnímu právu


Před více než dvaceti lety se Čína vydala cestou ekonomických reforem, jejichž cílem je integrace do mezinárodních struktur. Obecně byla přijata priorita mezinárodního práva ( vyplývajícího z mezinárodních smluv) tam, kde to neodporuje obecným zájmům a právu ČLR. V současné době platí zásady socialistické tržní ekonomiky schválené v roce 1993. Podle nich má země standardní právní systém, právně daný svobodný trh rovnoprávné konkurence, popsaný zákony o ekonomických smlouvách, o smlouvách se zahraniční účastí, o bankrotu, o všelidovém vlastnictví podniků, o statistice, účetnictví a rozpočtu atd. Od roku 1994 platí i zákon o obchodních společnostech. Klíčovým schématem ekonomické reformy je „Zónový model“. Obecně je dnes Čína velká země s řadou místních specifik, různým stupněm ekonomického rozvoje a úrovně zdrojů, různým klimatem, různým kulturním dědictvím a různou připraveností ke změnám.

Výhodou zónového modelu je možnost experimentů a postupné reformování podle momentální síly místa. Nevýhodou je relativní nepřehlednost, rychlé vyčerpání více dostupných zdrojů v počátku změny a samozřejmě rychle narůstající rozdíly mezi regiony.

Existuje řada typů zón. Zákonnou, popř. podzákonnou normou přijatý tyk zóny, na jehož vzniku se podílí místní zastupitelstvo, které vytváří zastřešující společnost a dále zvláštní ekonomické zóny ve vyjmenovaných městech. Za zóny se považují rovněž otevřené přístavy, otevřená pohraniční města, rozvojové zóny, zóny ekonomicko-technického rozvoje, zóny rozvoje hihg-tech produkce, průmyslové zóny, exportní zóny, zóny rozvoje finančnictví a zóny volného obchodu.

Podniky se zahraniční účastí mají právní status čínské právnické osoby, pro jejíž založení platí zásada sídla ( joint-venture, kooperativní podnik, stoprocentně vlastněný podnik zahraničního investora, reprezentační kancelář, podnik komerční povahy v zónách volného obchodu).

Nákup cizích měn povoluje State General Administration of Exchange Control a jeho úřady, což je specializovaná banka Bank of China a platí rovněž povinnost cizí měnu jí nabídnout k odprodeji. Import a export zpravidla zastřešují čínské podniky zahraničního obchodu, ale toto oprávnění má i podnik komerční povahy, podniky se zahraniční účastí pro dovoz komponentů a vývoz vlastních produktů a reprezentační kancelář pouze pro dovozy vzorků. Zboží se v ČLR dělí na tři kategorie: strategické, speciální a všeobecné. Exportní a importní licence jsou částečně překonané, odbavování probíhá na základě exportní celní garance a importní licence ( povolení). Platí zákon o kontrole dováženého a vyváženého zboží. V obchodním soudnictví, založeném na lidových a státních orgánech, je problém definice právníka a poměry lze přirovnat nejspíše k poměrům u nás pře rokem 1989. Podle zákona o smluvním právu z roku 1999 notarizace není vždy nutná, podepisovat může i zmocněnec, kontrakty v rozporu s právem a obecným zájmem ČLR nejsou platné a odpovědnost za neplatnost smlouvy je nutno kompenzovat.V otázce sporů s mezinárodním prvkem jsou odkazy na řešení podle mezinárodního práva, ale je výrazný podtext teritoriálního pojetí. Veřejné právo je nadřazováno soukromému, ale i stát dnes už může prohrát. Přípustné je i arbitrážní řízení. Orientovat se v praxi čínského obchodního práva je záležitost nadmíru složitá a každému, kdo má tuto potřebu, doporučuji spolupráci s komerčním právníkem, který zná nejen čínské právo, ale i jazyk a má vlastní praktické zkušenosti z podnikání v Číně ( takovým odborníkem je Mgr.at Mgr. Vít Vojta ze společnosti AICTA).

Závěrem lze říci, že napříč všemi modely obecně v průběhu devadesátých let posiloval trend sociální odpovědnosti akciových společností a požadavek rovného nakládání se všemi investory a oprávněně zainteresovanými stranami. Proto se zástupci zaměstnanců ve správních orgánech staly neopomenutelnými skoro ve všech národních rámcích. V posledních měsících se však objevují náznaky změn tohoto trendu související jednak se vstupem internetu do procesu správy a jednak se stále klesající ochotou institucionálních investorů vydržovat rozsáhlé dozorčí rady či týmy neexekutivních ředitelů.