Poučení z Parmalatu – profesionalizujme dozorčí rady

14.1.2004

finanční toky koncernu. Jejich stopa vede kamsi do houfu dceřinných firem společnosti a mizí na ostrovech v Karibiku. Tato oblast ostatně není v České republice neznámá, nachází se tam řada aktiv zkrachovalé IPB, v Belize má prý své peníze ukryty někdejší společník Viktora Koženého Boris Vostrý.

Ale nemusí jít jen o převody peněz do daňových rájů. Kdo v Evropě uhlídá takové giganty, jako je třeba japonská Nomura, aby vykazovaly zisky a ztráty tam, kde je skutečně vykazovat mají? Nikdo, jsou mimo kontrolu regulátorů národních trhů a také auditorské firmy jsou na ně často krátké. Nebo jsou se svými klienty předem dohodnuté na výsledku, vždyť kdo z nich by jim nechtěl dále prodávat své poradenství. Za bakšiš najde firma vždy auditora, jakého si přeje.

To ale není pravý důvod náhlých krachů. Potíž nadnárodních koncernů je v tom, že už jsou příliš velké na to, aby je uhlídali jejich vlastní majitelé, tedy akcionáři. Malí portfolioví investoři jsou od manažerů firem tak vzdáleni, že je vidí maximálně jednou ročně na valné hromadě firmy. A pro velké hráče – vlády, banky, pojišťovny a peněžní fondy – jsou jejich portfoliové investice pouhou kolonkou v účetnictví. Při prosazování své vůle se musí spoléhat na své zástupce ve správních orgánech koncernu, tedy v představenstvu a dozorčí radě. A tito lidé nemusí vždy plnit své povinnosti kvalitně. Dokonce nemusí ani danému byznysu, jako se to stalo v případě Parmalatu, vůbec rozumět.

O nápravu tohoto stavu se nyní pokoušejí v Německu, kde se stala hitem byznysu profesionalizace neexekutivních členů správní rady u jednokomorových modelů správy a alespoň části členů dozorčích rad u dvoukomorových modelů správy. Po řadě krachů velkých společností byla dokonce ustanovena vládní komise, jejíž cílem je, kromě již zveřejněného Kodexu řádné praxe správy, vypracovat návrh na zefektivnění corporate governance (správy) velkých podniků. To by mělo přiblížit současnou situaci k ideálnímu stavu, kdy členové orgánů budou, s vědomím, že výkon a přidaná hodnota v procesu správy svěřeného majetku jsou objektivně měřené , jednat v zájmu všech akcionářů a společnosti samé. K tomu by měla pomoci skutečnost, že v orgánu zasedá vždy alespoň jeden certifikovaný „dozorce“. Má tak dojít k zásadní proměně corporate governance – na průhlednou a odpovědnou správu společnosti už nebudou tlačit prostřednictvím správních orgánů jen akcionáři, ale také stát.

Zda je tato cesta efektivnější než zavádění dalších centrálních regulačních orgánů, se brzy ukáže. Italský ministr financí Giulio Tremonti se totiž chystá vytvořit úřad pro regulaci finančního trhu, který by měl za úkol minimalizovat riziko dalších finančních skandálů. Když jich bude méně v Itálii než v Německu, zvítězí přísnější regulace. Pokud to bude naopak, bude lepší jít cestou kvalitnější corporate governance.

Erich Handl

Autor je analytikem společnosti CG Partners

Článek vyšel 7. ledna 2004 v Hospodářských novinách